Jsme dvě sestry, Veronika a Bětka. Kdo by to byl kdysi (když jsme se praly v dětském pokojíčku a rodiče nás od sebe odtrhávali) řekl, že nás v dospělosti spojí naše nově objevené koníčky a budeme díky tomu spolu trávit tolik času.
Nejsme dvojčata. Jedna z nás je starší. Obě jsme byly původně Zelené a vyrůstaly jsme v Rakovníku. Obě jsme jako děti tancovaly a pak hrály volejbal (což teda dělá v Rakovníku půlka obyvatel a druhá hraje pozemní hokej, pokud víme). Máme toho spoustu společného a čím dál víc lidí nám říká, že jsme si strašně podobné (my tomu i nadále nevěříme, pochopitelně). Obě milujeme naše děti, sport, krásné věci, dobré víno a … (chvíle napětí) pečení a tvoření sladkých věcí, a focení. Jasně, jedna z nás radši peče a na fotky se radši jen kouká a druhá zase fotí a to pečené radši ochutnává, což vlastně dokládá to, že se krásně doplňujeme (kdo by to byl řekl v době, kdy jsme si vzájemně rvaly vlasy a jedna druhé osnovala záludné pasti v útrobách dětského pokoje). Samozřejmě, ne ve všem se shodneme. Hudební vkus máme poněkud odlišný. Občas i názory na foodstyling nebo to, jestli je něco konkrétního dobré nebo ne. Ale s věkem jsme víc tolerantní (nebo se to aspoň o člověku a věku tak říká), takže se vlastně navzájem obohacujeme. Zažily jsme krásné dětství, které je spojené také s babiččinou kuchyní v malém bytě ve starém domě nad lékárnou na náměstí s obrovskou zahradou s vysokou zdí zarostlou psím vínem. Vždycky, když jsme k ní přišly, vonělo to tam něčím sladkým. Vanilka, skořice, droždí… A když nebylo výjimečně nic upečeno, dala nám babička aspoň chleba s máslem a vynikající domácí marmeládou nakrájený na kostičky nebo nám v troubě rozpekla staré rohlíky a namazala je máslem (oblizuju se až za ušima i při psaní, když si na to vzpomenu). Na zahradě rostly jahody, jabloně, rybíz a stará švestka se zavěšenou houpačkou. A pokaždé nás babička nechala totálně zaneřádit kuchyň, když jsme se pokoušely vytvořit něco samy. Ostatně, všechny ženy v naší rodině pečou. I Bětka, když na to přijde. Ale proč by to dělala, když má ségru.
A teď trochu samostatně. Veronika Bočanová je profesí advokátka. Po studiích rakovnického gymnázia se přesunula do Prahy na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a tam už také zůstala (v Praze). Její specializací je pracovní a rodinné právo. Práce s lidmi a řešení bolestivých problémů ji přivedlo k vášnivému pečení, kterým tak filtruje nahromaděný cizí i vlastní stres. Než začala číst kuchařky, pracovní a technologické postupy, měla hodně ráda literaturu (a doufá, že se časem opět dostane na víc jak 3 knihy ročně). Zájem o kinematografii jí zůstal. Hlavně po večerech. Díky bohu, že existuje Netflix. Je srdcem i duší rocker (ale vybírá si). Je vdaná (opětovně) a má dva syny. Odstěhovala se kousek za Prahu na vesnici a je tam šťastná.
Alžběta Penkalová je profesí fotografka. Ale pouze posledních pár let. Po dokončení Masarykovy obchodní akademie v Rakovníku se stejně jako Veronika natrvalo přesunula do Prahy díky studiu na Vysoké škole ekonomické. Než se našla ve fotografii, pracovala v rámci jednoho z velkých operátorů jako procesní analytik. Zní to jako sprosté slovo, ale jednalo se o nastavení procesů u nových služeb / produktů pro prodejní kanály. Stále hraje volejbal, i když ten na pohled hezčí– beach. Hudebně nemá tak striktně vyhraněný styl (poslouchá třeba Coldplay, Placebo, Queen, Imagine Dragon, Radiohead, Kodaline, Ed Sheeran). S Netflixem to má stejně. Je vdaná a má dvě dcery. Je taky šťastná, byť stále v Praze.
Obě běhají. Dost často i spolu (to se jim většinou rychlost sníží a plíce zatíží náročnými rozhovory).
Možná by bylo vhodné vysvětlit, proč @UnderCakePressure, neboli (trochu volněji přeloženo) pod tlakem dortu. Krom toho, že jde o odkaz na geniální hudbu kapely Queen, vystihuje to poměrně přesně duševní rozpoložení Veroniky, když ji někdy uprostřed pracovního týdne (někdy i v noci) napadne, že by mohla něco konkrétního vytvořit. Zvedne se jí tepová frekvence, zrychlí dech, přestane vnímat okolí a nejradši by se odkudkoli, kde zrovna je, přesunula do stoprocentně vybavené kuchyně a okamžitě začala tvořit. A protože to samozřejmě nikdy nejde, cítí se být poněkud pod tlakem až do té doby, než si v klidu najde čas, nakoupí potřebné suroviny a skutečně tvořit začne. V tu chvíli se pod tlak dostává i Bětka, protože to musí zachytit ve správnou dobu, pod správným světlem a úhlem. Přesto, že se dorty a koláče samy od sebe nehýbou, téměř nikdy je Bětka nefotí v klidu. Kolem (zatím) nedotknutelné dobroty se totiž pohybují všechny dostupné děti doufající, že si ani jedna z maminek nevšimne, když si kousek ulomí/odlíznou. Nebo zrovna strašně potřebují jednu nebo druhou maminku k nějaké aktivitě, která vůbec nesouvisí s tím pokladem, co se zrovna fotí. Poslední fáze tlaku je pak čekání na to, jestli to někomu bude chutnat a jak vyjdou fotky.
