Zapojily jsme se do letošní soutěže s partnerem akce Foodblog roku, @etacz. Téma bylo „piknik“. Zajásaly jsme obě, protože to nabízelo spoustu možností, jak to uchopit, co připravit a úplně se nabízelo udělat aranžmá s dětmi. To bude super! A jak to proběhlo? Vyberte si variantu, která se vám líbí víc.
Verze R1 (romantik):
Bylo líné nedělní odpoledne na začátku září. Nikdo nic nemusel, nikdo nikam nespěchal. Slunce svítilo a paprsky vytvářely světelné proužky směsi prachu a pylu z rozkvetlé trávy na louce. Byl klid a jediné, co bylo slyšet, byly zvuky ptáků kolem a vzdálený venkovský nerušivý hluk.
Děti se nemohly dočkat, až naložíme do koše všechny dobroty a limonádu, přesuneme se na louku a jen tak tam chvíli zůstaneme a vychutnáme si společně chvíle klidu před skutečným začátkem školních podzimních povinností. Předbíhaly se v tom, kdo nám více pomůže s přípravami, abychom už mohli začít s piknikem.
Když jsme rozprostřely deku a rozložily na provizorní stolky rybízové větrníčky, skleničkové dezerty a smetanové nepečené řezy, nakrájely domácí chleba a namazaly ho vynikající řepovou pomazánkou, nikomu nechybělo prakticky nic ke štěstí. V klidu jsme se najedli, zapili to limonádou z yuzu, do které jsme si se ségrou přilily trochu prosecca, a cítili jsme, že je nám spolu moc dobře a že máme díky chvilkám, jako byla tato, dost energie na další pracovní týden.
Verze R2 (realita):
Od rána jsem se nezastavila. Věděla jsem, že do půl 12. musím nezbytně stihnout všechno upéct a připravit si základy na krémy, které musí tuhnout v lednici. Vojta měl od 12 fotbal na druhé straně Prahy, kam jsem ho musela odvézt a jako správný rodič fandit (slušně, samozřejmě). V půl 4. jsme byli zpět jako na koni. Ségra už tu netrpělivě stepovala vedle auta, večer měla focení. Rychle jsem dodělávala krémy, sestavovala větrníčky a skleničkové dezerty. Ještě že jsem si ten cheesecake udělala už v sobotu večer, jinak bych to fakt nestihla. Hlavně honem, máme jenom dvě hodiny na všechno. Čas neúprosně běžel a děti už neměly, co kde prozkoumat (Frantův pokojíček byl už vzhůru nohama). A pak to začalo. Nejdřív měla hlad Áňa, pak Franta, pak Emma. Každý chtěl samozřejmě něco jiného a bylo evidentní, že vysvětlovat jim podvacáté, že do půl hodiny budou jíst přece na tom pikniku vedle plotu, nemá naprosto smysl (přesto jsem na každou další informaci, že má někdo hlad, reagovala naštvaným monologem v tomto smyslu). V kuchyni byl totální chaos a oba naši manželé už radši nemluvili (jeden odjel dokonce na kole pryč), abych je taky neokřikla.
Pak to vypuklo. Deka i stolky byly na místě. Dezerty se vyjímaly v luční idylce vedle našeho plotu. Děti nechápaly, proč si to prostě nemůžeme sníst na zahradě u stolu. Emma odmítala přejít kus zarostlého pozemku vedle, protože tam bylo moc hmyzu. Když se tam dostala i ona, vydržely namačkané na dece přesně 10 minut, než si mohly konečně sníst větrníček nebo řez. Limonádu nemohly, protože to procecco jsme do ní nalily rovnou, ačkoli jsme obě musely pak řídit. Takže jediný, kdo ji ochutnal hned, byl jeden z našich manželů, který se tím aspoň trochu uklidnil.
Piknik byl super, jen příště si to asi fakt sníme radši v klidu na zahradě 😊
